Z Bezdězu na Ještěd
REPORTÁŽ JE V NEZMĚNĚNÉ PODOBĚ, JAK VZNIKLA 7.10.2009.
„Dávat si úkoly, na které máme je srabárna.“
Určitě jste už někdy dostali nápad, který ostatní označili za šílený (a to je to je slušné označení). Kdysi dávno na výletě na Bezděz mě napadlo, jak krásné by bylo jít pěšky na dominantu protilehlého kopce a to na Ještěd (no .. musí být krásné počasí, aby byl Ještěd protějším kopcem, ale vy my rozumíte). Hlavně to pojmeme jako nultou schůzku kroužku Lovci pokladů (když se Zuzka neztratí, tak může vést kroužek :D).
Po menších problémech s dopravou zpět jsme se nakonec rozhodli pro start v pátek v podvečer a konec někdy v průběhu soboty. To nás donutilo zabalit si navíc spacák a trošku víc jídla, ale krosna pobere vše. V 7 hodin v podvečer jsme se Zuzkou a Filipem udělali první fotku pod Bezdězem a ujistili se od místních, že naše trasa Bezděz, Kuřívody, Osečná a Ještěd je až do Osečné po cyklostezce, popřípadě po silnici a nemůžeme zabloudit.
Ale jelikož nejsme srábci a máme GPS navigaci, vzali jsme to do Kuřivod lesem. GPS jsme sice měli, ale už ne souřadnice, takže jsme použili buzolu a víru. Kousek od Kuřivod jsme poprvé zmokli a kdyby kdokoliv řekl, že jdeme domů, tak bysme to i vzdali. Naštěstí všichni mlčeli a spali, takže o půlnoci jsme vyrazili dál.
Hned za Kuřivodami je úžasná obora Židlov, kterou si určitě nenechte ujít. My jsme ji procházeli za doprovodu troubících jelenů (já vím, říká se říjících) a sem tam proskotačivších srn a to vše osvětleno měsícem v úplňku. A Filip se vůbec nebál.
Za oborou jsme se rozhodli opět trošku prospat, ale ve 4 hodiny ráno mě pohled na zachumlaný spacák pracovně pojmenovaný Filip a spacák s mluvící hlavou (kódové označení Zuzka) přesvědčil, že budeme prostě spát až do rána.
A stálo to za to. Sluníčko svítilo, zuby nedrkotaly tak jako v noci a i nohy si odpočinuly. Čekalo nás posledních 10 kilometrů po silnici do malebné vesničky Osečná, nad kterou se už bude určitě trčit Ještěd a zbytek dorazíme lesní cestou.
Osečná je možná malebná vesnička, ale ne tak, jak jsme si představovali. Další body mu ubral liják, který počkal do chvíle, kdy si sedneme po střechu zastávky, abychom si odpočinuli. Ještěd samozřejmě vidět nebyl. Déšť a vlezlé počasí nás vyhnali na lavice u hospody. Po krátké poradě jsme se rozhodli, že když nepřestane pršet až otevřou hospodu, tak půjdeme do hospody, vyčkáme autobusu a pojedeme domů. Takže opět spacák, hodinka spánku, otevření hospody …. a ano … prší. Zjistili jsme, kdy nám to jede domů, zahřáli se dobrou polévkou. Což se ukázalo jako chyba. Teplo nám dodalo trošku sil a vlilo optimismus do sil, tak jsme se hecli, že se posuneme na další autobusovou zastávku a pak se uvidí. Janův Důl bylo poslední místo, kde jsme cestu mohli přerušit (všimněte si, že nepíšu vzdát ani ukončit). Věděli jsme, že i profíci někdy vzdají před vrcholem a nám z Janova dolu chybělo už jenom (ještě?) šest kilometrů. Vyhrál ale zdravý rozum a my jsme dílem únavou, dílem s ohledem na zdraví rozhodli počkat na autobus. Ale s plánem se vrátit někdy v květnu.
PS: Ještěd byl dobyt cestou z Janova Dolu 28.9.2009 v sestavě já, Janina a její mamča. A vůbec jsme kvůli mě nezabloudili.
