2008-02 Hvězdná jeskyně

Hrádek nad Nisou, 29. 2. 2008 - 2. 3. 2008

Reportáž:

Tak jsme se po čtyřech letech konečně dočkali a je tu – přestupný 29. únor. Vydali jsme se proto na dalekou cestu vláčkem k Polským a Německým hranicím, kde nás v Hrádku nad Nisou již čekala známá škola a ještě známější tělocvična, kde jsme se hned ubytovali. Čekání na večeři jsme si zpříjemnili hraním spousty starých oblíbených ale i nových her, abychom se mimo jiné i lépe poznali. Po večeři jsme se rozdělili do čtyř týmů a postupně nás naši garanti odvedli na důležitou výpravu. Zavázali jsme si oči, chytili jsme se za ruce a opatrně jsme se vydali na tajemné místo, kde jsme nalezli obálku se záhadnou skládankou. Ale protože se už každý těšil do svého spacáku, tak jsme si skládání nechali až na ráno.

Sobotní jitro nás vítalo deštěm a větrem, ale ani takovéhle ošklivé počasí nás přeci nemohlo odradit a tak jsme se po snídani vydali na různá stanoviště po budově, kde jsme dokazovali naše znalosti a dovednosti v astronomické ale i astrologické oblasti. Zjištěné indicie a kousky skládačky nám pomalu začínaly dávat dohromady hvězdnou mapu plnou krásných souhvězdí, která se dala přiložit na mapu okolí a tak zjistit, kde že se ukrývá ta záhadná jeskyně.

Po obědě se přece jen hrstka odvážných i přes proměnlivé počasí vydala na dobrodružnou cestu plnou rozbouřené vody, promáčených polí a tajemných lesů. Nenechali se zmást ani neposedným vedoucím, který se je snažil svést na špatnou cestu a úspěšně dorazili až k dlouho očekávanému cíly. Zpět v táboře je potom čekal zasloužený horký čaj, suché oblečení a plno her v tělocvičně na zahřátí.

Tím ale naše dobrodružství nekončilo a my jsme se po týmech vydali do tajemné potemnělé budovy, kde se ve stínech mohlo ukrývat skutečně cokoli….

začátek pepíčkovy vsuvky
A také se tam ukrývalo cokoliv. Třeba já. :C) Na stále opakované otázky "A bude večer nějaká strašidelná cesta?" jsme se rozhodli odpovědět akcí. Byla nám odemčena další část školy, kde byl připraven labyrint, kterým musela skupinka projít. Na konci labyrintu jsem čekal já starší o 30 let a dal jsem výpravě šanci nalézt alespoň poklad náhradní čokoládový (když už ten pravý z drahých kamenů nikdo nenašel). Každý tým do ruky dostal provaz , který je měl dovést k pokladu. Bylo potřeba jít pokud možno v naprostém tichu. Jelikož se žádnému týmu toto splnit nepovedlo (ale to asi znáte z domova), byla na ně upřena pozornost strážce. Nikdo neví, jak strážce vypadá, ani jaké nebezpečí od něho hrozí. Jediné, co jsme věděli bylo to, že se pochybuje na konci chodby a reaguje pouze na zvuky. Dál už bylo potřeba se vypravit jeden po druhém a za naprostého ticha se prosmýknout kolem strážce a podle světla v dálce se dostat do bezpečí. Za menší pomoci větším a větší pomoci menším všichni tuto nástrahu zdolali a když jsme se setkali v bezpečí kuchyně, mohli jsme se podělit o poklad, zážitky ("já se nebál, já mám červený oči, protože mě pálí od tmy") a hurá do postelí.
konec pepíčkovy vsuvky

Neděle jako obvykle už byla ve znamení balení, uklízení a her. Takže tu byl oblíbený vyřazovák, karty, chytrá krabička plná ještě chytřejších otázek a odpovědí, píďalky, hra na jelena a plno dalších, které nám vydrželi až do oběda. I odpolední cesta vlakem byla příjemná a jak to tak bývá, tak i to slunéčko (jednotečné) nakonec vysvitlo.

Do tábora nám zbývá necelých šest mesíců, ale další akce je už za měsíc ... hurá.

Fotogalerie: