2008-06 Den dětí v Bezdědicích

Bezdědice, 30. 5. 2008 - 1. 6. 2008

Reportáž:

Poslední akci tohoto školního roku jsme pojali doopravdy netradičně. Prvním velkým nestandardním krokem bylo pozvání rodičů. A ten druhý byla absence klasické legendy. Plán byl prostě jasný užít si víkend ve stylu klasických Dnů dětí.

Rodičům se patří udělit pochvalu za odvahu, s jakou přijeli poznat kamarády svých dětí a lidi, kterým je tak často svěřují do péče. Škoda, že se nenaplnilo naše očekávání počtu 5 – 10 dospělých a přijeli jenom dva. Ale opět klobouk dolů před tím, jak to zvládli. Takže všichni děkujeme rodičům a slibujeme, že příští rok uděláme jednu akci, která bude určena i pro ty starší. Samozřejmě s přiměřeným programem. :o)

Páteční večer standardně patřil hrám na hřišti a to jak běhacím, tak míčovým. Co ale bylo hodně nezvyklé byla hned první hra, která nás zdržela před hraním na hřišti. Rozdělili jsme se do 5 týmů (3 týmy kluků proti 2 týmům holek) a naším úkolem bylo vypsat jména členů ostatních týmů. Pro kluky byla ostuda, že se jako velký a nepřekonatelný problém (i po těch mnoha akcích, na kterých byli) jevilo napsat i členy svého týmu. Holky ukázaly, že v tomhle jsou mnohem společenštější a znají úplně každého.

Když padla tma, tak jsme se každý podle svého gusta přesunuli buď do postele nebo ještě k drobným deskovým hrám do jídelny. Ale do půlnoci už jsme všichni byli v postelích.

Ranní rozcvičku vedla Monika, která projevila přání se z postu jezdícího dítěte dostat na pozici organizujícího …… dospělého (?) …. no .. uvidíme. Dopoledne na nás čekaly souboje ve skákání v pytlích, nošení vajíčka v podobě pingpongového míčku, házení tenisáků do kočičí tlamy (z papíru; ne z masa a kostí .. a chlupů). Hrdinové si vyzkoušeli chůzi na chůdách a ostrostřelci házení kroužků na cíl. Jelikož počasí nám přálo a sluníčko hřálo, zbaběle jsme prchli do úkrytu v jídelně a před odpoledním programem si zahráli na psychologa a vyzkoušeli si, jak moc známe naše kamarády a zda víme, jak uvažují.

Podle programu nás odpoledne čekalo něco, co bylo označeno jako „týmové řežby“. Ale co máme čekat? Těm bystřejším napovědělo rozdání pytlů a jednoduchý úkol „nakreslete si svoji vlastní vlajku“. Jelikož času nebylo moc, každý nakreslil něco, za co byl ochoten bojovat a po vyfasování pití a pumen jsme vyrazili do lesa. Ve stínu pod borovicí jsme si určili herní prostor, ujasnili pravidla, ukryli vlajku, vymysleli strategii a po odpískání vyrazili na steč nepřátelského sídla. Jak ubývalo pumen, přibývalo šrámů od větví, šišek, kořenů a jehličí (i když ono padnutí do borůvčí taky není žádná romantika). Když došly pumny, síly i obránci, čekalo nás složení básně podle zadaných slov. Proč zrovna básně?! Proč zrovna my?! (vysvětlující pozn.: protože byl šílenej pařák a bylo potřeba si odpočinout. Vigvam … teda HOWGH). Po chvilce poezie (klobouk dolů před vítězným týmem) bylo jasné, že se o něco hraje, protože báseň byla ohodnocena a body zapsány. Poslední lesní hrou bylo klasické sbírání čísel na předem danou cifru (kluci opět nezklamali a nechali se převálcovat holkami, které týmovým duchem a použitím rozumu převážili klučičí sílu). Radši se vraťme na základnu. Samozřejmě s malým intermezzem v podobě sbírání kuželek na návsi. Nešlo ani tak o sbírání jako spíš o to, dohodnout se s kolegou, ke kterému nás kromě přátelství pojil i pevný šátek uvázaný přes stehna. Tady je potřeba pochválit kluky, kteří využili sílu a tato hra jim doopravdy šla.

Jelikož k večeři byli opékané buřty, tak je jasné, že jsme si nemohli nechat ujít poslední možnost zůstat na hřišti. Tentokrát při hře Bezdědický pasák (rodiče se nemusí bát; jedná se o verzi softballu). Věděli jsme, že ráno nás čeká malý turnájek, tak jsme trénovali o 106. No a po setmění jsme vynechali oblíbené Městečko Palermo, Zvířátka, Zombíky (pokud nevíte, o čem je řeč, tak holt příště musíte využít příležitosti a jet) a zahrály jsme si Vraždící oko (hru s jednoduchými pravidly, kde cílem je přežít a najít vraha dřív, než si on najde nás). Na táboře nás čeká tahle hra v plném provedení a tedy i využitím všech těch nejistot, podezřívání a vzájemného osočování (hurááá). A teď už šup spát. Ne, nebyla bouřka. Ne, nevypadli pojistky. A ne … nikdo se nebál ve sklepě. Aspoň takhle si to pamatujeme.

Nedělní ráno. Ráno s příslibem toho, ž nás čeká cesta na vlak, takže nás nečekají hry, které nás odrovnají. Ale co ten Pasák? No uvidíme. Nakonec se nás na pasáka sešlo tak akorát. Ostatní využili petanque, frisbie a další sportovní možnosti. No a pak už jen zabalit, uklidit, nastrkat baťohy do aut a vyrazit na vlak. Naštěstí se zatáhlo a šlo se příjemným tempem celých těch ŠÍLENÝCH A NEPŘEŽITELNÝCH 6 kilometrů.

Na nádraží v Boleslavi proběhlo poslední loučení, ale když jsem se na sebe přeci jen podívali, tak nám došlo, že už koncem srpna se s drtivou většinou uvidíme na táboře ve Vítkovicích. Kniha kouzel? Kniha kouzel! Už aby to bylo.

PS: zajímá Vás, co dostal vítězný tým a kdo vůbec vyhrál? Vyhrál každý a tým, který získal nejvíc bodů dostal výýýýbornou jahodovou zmrzlinu, která v tomhle horku přišla doopravdy vhod.

Fotogalerie: