Lemberk, 27. 10. 2012
Výlet na Lví horu aneb jak jsme potkali sníh
Ráno nám do oken bubnoval déšť a sem tam se ozval i hlasitější zvuk, to když narazila do parapetu zmrzlá krupka. Po vzoru Čecha Karla Němce, Varla Frištěnského, lékárníka Šofra a dalších jsme se i my rozhodli čelit protivenstvím, vyměnili jsme vlak za dvě auta a vyrazili po jiné ose ale za stejným cílem. A tím byl Lemberk.
Sníh stále připadával a cesta utíkala vesele hlavně při sledování zdenkova auta na letních gumách. Díky tomu bylo i moje malé zakufrování přejito mlčením. V mojí genetické výbavě je holt odbočení o křižovatku dříve.
V prudkém větru jsme vzali útokem kasu a s ohledem na vyrovnaný počet dospělých, studentů a dětí jsme nakoupili rodinné vstupné a vyrazili na prohlídku. Začali jsme vyhlídkovou věží, jejíchž několik desítek schodů pro nás nebyl problém. Tím se ukázalo až otevření a následné zavření dveří na ochoz věže. Příroda se nám snažila ukázat, kdo je tady pánem a že bez ohledu na výsledky voleb větru a dešti my rozhodně poroučet nebudeme. To, co obvykle trvá několik desítek minut a ozývá se „jééé, to jsou ale panoramata“ a „co je to támhle?“ se tentokrát stihlo během několika desítek sekund a ozývalo se spíš „vy něco vidíte?“ a „co je to támhle?“. Aspoň se mi podařilo všechny přesvědčit k první skupinové fotografii na ochozu. Pravda, na ochozu jsem při focení stál jen já coby fotograf, ale skupinku vyfocenou mám. Jen nevím, jestli se usmívali na objektiv nebo v očekávání, kdy si mě vítr odnese.
A jelikož se přiblížila doba prohlídky, seběhli jsme dolů a zaposlouchali se do klidného hlasu paní průvodkyně. Vyprávěním o historii zámku, popisem výzdoby, výzbroje a další vychytávek uběhl čas určený k prohlídce jako voda a my jsme se chystali ven. Po otevření dveří nám příroda ukázala, že pořád vládne ona. Držíc se hesla „když je nemůžeš porazit, přidej se k nim“ jsme se nenechali vločkami a větrem znechutit a zase jsme se začali vesele koulovat. To se matce přírodě asi zalíbilo, jelikož nám dolů shodila další tunu sněhu.
Po pauze na svačinu v zámecké konírně a menší vzpouře kvůli další trase jsme NEŠLI KE ZDISLAVINĚ STUDÁNCE, JAK BYLO PŮVODNĚ NAPLÁNOVÁNO, ale vydali jsme se jen na menší procházku po okolí a pak do cukrárny na čaj. Sladké a horké do nás vlilo novou touhu na putování a tak jsme odhlasovali, že ještě vyrazíme do Liberce do iQparku.
Koho by napadlo, že v takovém počasí to napadne drtivou většinu občanů libereckých, spoustu turistů z Německa, neúrekom Slováku, cosi Maďarů a špetku Poláků. No prostě guláš jako od Babicy. Rozeběhli jsme se do 4 pater vzdělání zábavnou formou a užívali si každý experiment a vynález. U některých jsme byli úspěšní a u některých méně. Ale i přes malé nepříjemnosti, jako byl Davídkův přibouchnutý prst a můj pokus projít doopravdy hmotnou a až bolestivě reálnou dřevěnou skříňkou, nám zbytek dne utekl jako voda a my vyrazili domů.
Nebudeme se kasat, že jsme přírodu porazili. Řekněme skromně, že jsme po drobných ústupcích remízovali. V každém případě stál výlet za to a my se dozvěděli spoustu nových věcí.