2011-09 Poškolák

Ferdinandov, 30.09.-02.10.2011

Reportáž:

Po delší době jsme se sešli už v pátek odpoledne, jelikož nás čekala delší cesta vlakem. S pár přestupy jsme se dostali až do Frýdlantského výběžku na severu Čech na nádraží v Hejnicích. Cestou jsme hráli zajímavé hry, jako třeba desetivteřinový přesun z jednoho vlaku do druhého, nebo kolikáté už to má Mike jablko. Rozhodně po cestě nuda nebyla. Z Hejnic už nám zbývalo se jen pěšky přesunout do Ferdinandova, který je hned sousední obcí. K základně jsme dorazili jen malou chvilku po doprovodném voze, takže nám bylo jasné, že naše hladové žaludky budou muset ještě malou chvíli vydržet. Naskládali jsme si zavazadla do jídelny, pomohli vystěhovat z auta nákup, a když už se vařil čaj a polévka, mohli jsme se jít ubytovat. Po večeři jsme zůstali v jídelně, kde jsme se rozdělili do několika skupin a hráli aktivity, dokud jsme se ospalí neuložili ke spánku.

Sobota začala zvesela rozcvičkou a po snídani jsme si připravili trička, která chceme batikovat. Zatímco se trička vařila v barvě, vydali jsme se hledat poklady. Vybaveni detektorem kovu jsme rejdili po okolí a kopali díru všude, kde se objevilo něco zajímavějšího než železo, protože to bylo opravdu takřka všude, včetně žížal a červů. Dopoledne tak uběhlo rychle a po obědě jsme si vychutnávali poledního klidu před odpolední procházkou po okolí.

Už od vystoupení z vlaku se děti připravovaly na to, jak polezou na nejvyšší kopec v okolí. Plán však byl jít se jen podívat ke Štolpišskému vodopádu. Pod vodopády jsme ještě dorazili všichni, ale za polovinou zbylé cesty k vodopádu už to někteří začali vzdávat. Cesta lesem podél studené vody opravdu moc tepla neposkytovala, takže zmrzlí jedinci vyrazili v doprovodu cestou zpět. Nahoře u vodopádu již sluníčko prosvítalo ve větším množství, takže jsme u něj chvíli pobyli, ohřáli se a udělali si pár společných snímků. Když už jsme ale byli tak vysoko, byla škoda nevyužít tu cestu po hřebeni až na vrchol Ořešník, na který jsme se tak připravovali. Naposledy jsme se ještě rozdělili a pár se nás vydalo tou, o jeden kilometr delší cestou, zpět. Cesta po hřebeni vedla převážně z kopce, takže nebyla nijak náročná. Po chvíli jsme dorazili k Ořešníku a začali si vychutnávat ten výhled na okolní krajinu, kvůli které jsme tam dříve tak rádi jezdili. Zpátky v základně už jsme byli coby dup, akorát na večeři. Zbytek večera jsme opět hráli společně hry v jídelně a unaveni z výletu se vydali na kutě.

Ráno už nám tolik času nezbývalo, takže jsme si rychle zabalili všechny své věci, poklidili a vyrazili do Hejnic na vlak a zpátky domů.

Zapsal: Mike

Fotogalerie: