2011-05-14 Jarní krkonošská pouť

Sněžka, 14.05.2011

Reportáž:

Zpočátku účast vypadala velice slibně, jelikož se mi přihlásilo kolem patnácti lidí. Bohužel však krátce před akcí začalo několik z nich stonat, a tak jsme se nakonec vypravili v počtu šesti lidí.

Za krásného slunečného rána jsme se sešli na parkovišti v Peci pod Sněžkou a po krátkém hledání veřejné toalety (cesta autem byla dlouhá) jsme započali stoupání směrem k prvnímu kontrolnímu bodu naší trasy. Jelikož někteří byli oblečení, jakoby šli na hory, museli již po krátké chvíli ze sebe něco sundat, aby se v tom horku neupekli. Cesta docela příjemně ubíhala. Krátili jsme si ji nejen povídáním, ale i pozorováním vyhřívající se zmije, nebo házením po sobě kuliček ze zbytků po době sněhové. Netušíce jak blízko Výrovky se nacházíme, udělali jsme si první větší přestávku a trochu se najedli.

Kousek za Výrovkou jsme si udělali první skupinovou fotku. Bylo nás však tolik, že se nám na společnou fotku nevešel ten výhled na Špindlerův Mlýn a museli jsme jej vyfotit zvlášť. K dalšímu cíli na trase jsme ještě chvíli mírně stoupali a pak i trochu klesali. V těchto výškách již začalo trochu foukat, takže jsme se trochu více oblékli. U Luční boudy jsme začali hledat poklad, což netrvalo dlouho, a i přes množství kolem procházejících turistů se ho podařilo opět bezpečně ukrýt. S dalšími poklady už to bohužel tak jednoduše nešlo a tak většina z nich zůstala námi nedotčena – zatím. Od Luční boudy jsme sestupovali krkonošskou tundrou podél česko-polské hranice až nad Obří Důl, kde započala nejnáročnější část cesty. Výstup sice nebyl dlouhý, ale docela strmý a tak si vyžádal delší dobu.

Dokázali jsme to. S mírným vyčerpáním, ale přeci, dorazili jsme na nejvyšší vrchol naší republiky. Lidí se tam teda procházelo požehnaně. Asi věděli, že tam máme namířeno a že nám přeci počasí přeje. A také že ano, viditelnost byla opravdu výborná na všechny strany. Trochu jsme se posilnili na sestup Obřím Dolem, udělali další společnou fotku a vyrazili do Polska. Teda … jen ten kousek k Obřímu Dolu jsme scházeli po polské straně hory. Někdo dokonce tak spěchal, až se párkrát pokoušel chytat zajíce před ním. Jelikož cesta dolů vedla převážně lesem, nebylo moc výhledu, kterým bychom se mohli kochat, takže uběhla poměrně rychle, a během chvíle už jsme nasedali do aut a vydali se na cestu k domovům.

Věřím, že všichni zúčastnění si výlet užili stejně jako já a z výletu měli pocit příjemné únavy.

Podle záznamu z gloposysu, který jsem měl cestou v kapse, jsme urazili 19,6 km, což odpovídá předpokladu, a zabralo nám to bez pár minut sedm hodin. Co mě ale překvapilo, bylo, že jsme nepřekročili výšku 1600 m nad mořem, vlastně jsme jí ani nedosáhli, ačkoliv nechybělo moc, ale tak věřte přístrojům. Nebo jsem prostě jen nešlápl na správný kámen. Doufám, že příště už bude přístupná vyhlídka nad poštovnou a tuto hranici na našem území pokořím.

Zapsal: Mike

Trasa:

Pokud chcete vidět zrychlený záznam našeho pohybu po mapě, je k dispozici video (obraz není tak trhaný, jak vypadá, to jsme jen většinou zpomalovali, nebo čekali).

Zobrazit mapu Jarní krkonošská pouť na větší mapě

Fotogalerie: