2009-06 Záchrana rytíře ze Kříže

Cvikov, 6.6. - 7.6.2009

Reportáž:

Být v půl sedmé na autobusáku, abychom odjeli v 6:45 mezinárodním autobusem z Michalovců, byl dobrý nápad (J: hlavně to byl jediný rozumný spoj). Škoda, že tam nebyl ten autobus. Dorazil po 20-ti minutách zpoždění. A to, s ohledem na počet ujetých kilometrů, není tak moc a my se vydali na první část cesty společně s ospalými, otlačenými a divnou řečí mluvícími spolucestujícími. Druhá část cesty nebyla tak elegantní, ale byl to jen kousek a my jsme v 9 byli ve Cvikově – místě našeho tábora a posledního víkendu tohoto roku. Copak nás asi čeká?

Po rychlém ubytování a zjištění, že tento rok je o jednoho rodiče víc než před rokem a že se tým vedoucích rozrostl o pár slečen, jsme se vrhli na klasickou hru, která otrká každého. No, otrká ….. spíš otluče. Nekonečná vybíjená je holt nekonečná vybíjená.

Po obědě nás již čekala první ze tří tématických her (hodně volnou inspirací byla legenda z okolí Cvikova nazvaná Podivný pták). Naším úkolem bylo odhalit zlého kouzelníka. Kouzelník požádal o ruku šlechticovi dcery a vybraný ochránce musel pohmatem po obličeji odhalit proradného kouzelníka a krasavici ochránit. A tím podobnost s legendou končila a fantazie dostala volnou ruku. Druhá hra byla již běhací a hodně strategická.

Kouzelník byl úspěšný a povedlo se mu šlechticovu dceru unést. Jelikož ho odmítla, zavřel ji do velkého sklepení, kde ji hlídal velký tříhlavý drak. Úkolem unesené dívky (každý tým měl svoji vlastní) bylo najít klíč se stejnou sekvencí znaků jako měl zámek na dveřích, kterými musela projít. V útěku se ji pokoušel zabránit drak a aby toho nebylo málo i střílející věže. V tuto chvíli přišla ke slovu narkolepsie (3-sekundová), kterou naše kráska trpěla, a která se (bůh ví proč) projevuje jen při zásahu míčkem. Déšť v programu plánován nebyl, ale aspoň prověřil připravenost našich bot. Všem kráskám se povedlo utéct, byť celkovým vítězem byl déšť, který nás zahnal do budovy vyzkoušet i pár her bez pohybu.

Zvířátka, elektřina, pašování pingpongového míčku* a další hry nám zpříjemnily čas až do večeře a hlavně jsme během nich krásně uschnuli.

(*- že nevíte, o čem mluvím? Tak to budete muset příště s námi.)

Přicházející soumrak odstartoval poslední hru na téma starých legend. Každý tým dostal několik vět, kde určitá slova byla nahrazena jejich popisem. Na hrací ploše, kterou nám bylo poetické náměstí Cvikova s jeho činžáky na severní straně, bylo rozmístěno 15 slov, která jsme museli správně zasadit do vět. Některá slova byla natolik těžká, že jsme o nich ani neslyšeli a některá jsme zase zasadili jinam. Ale aspoň jsme se něco naučili. Hromadné pucování zubů nám uzavřelo den a my jsme po krátké pohádce vysílané z trávníku zalezli do spacáků.

Ráno jsme zjistili, že se tým vedoucích rozrostl o další dva lidi a my jsme byli vrženy do náruče nových potencionálních vedoucích. Připravili pro nás zajímavou hru, kdy jsme s lehce přivázanou rukou museli jednotlivě sbírat kousky krepáku představující poztrácené pastelky. A pak přišel čas pro odvážlivé otužilce. Jelikož se bazén napouštěl vodou a ne ledem, vzali jsme plavky a udělali skupinové foto. Ale nic víc, jelikož sluníčko se schovalo za mrak a vedoucí zas nejsou tak nezodpovědní, jak se snaží předstírat. J Než se otužilci převlékli, zkusili jsme cvičný táborový nástup a zase se vrhli na nekonečnou vybíjenou (J: tak mě napadá, jestli by se dala vybíjená hrát 14 dní v kuse.).

A jelikož poslední den vždy strašně rychle uteče, tak jsme se při poledním klidu prohřáli na sluníčku, prodrbali vše potřebné a zbývalo jen zabalit a před odchodem vyzkoušet, jak moc pípá Pepíček* (* viz výše).

Cestou zpět nám málem ujel vlak. Zčásti to bylo způsobeno laxností pana řidiče autobusu ze Cvikova, který měl krásné sedmiminutové zpoždění a zčásti i naším přístupem, protože … co se může stát? Maximálně ujet vlak a rodiče by na nás 2 hodiny přece počkali. Ale měli jsme víc štěstí než rozumu (J: a pod to se podepíšu) a díky výluce mezi Mladou Boleslavi a Bělou p. Bezdězem náš vlak čekal na protijedoucí a my jsme v klidu stihli jak koupit lístky, tak nastoupit. Cestu jsem stihli probrat poslední drby a na nádraží na sebe mávnout s vědomím, že už za měsíc nás čeká první celodenní výlet tábora PMD 2009 Poklad bohů a my spolu budeme celých 14 dní.

Fotogalerie: