2001-09-15 Trosky na Troskách

Reportáž:

Tak je to tady. Myslím, že jsem mrtvý. Bohužel to není pravda. Zvoní jenom budík. Mozek začíná pomalu nabíhat a já se rozvzpomenu na to, že dnes je velký den. Jdeme s Yuykou na Trosky. No nedá se nic dělat. Pomalým poklusem jsme se vydali na nádraží. Již z dálky bylo vidět postavu Mika, čekajícího před budovou. Z jeho pohledu bylo poznat, že je mírně překvapen tak hojnou účastí. Bylo 7:31 (jednu minutu po plánovaném srazu) a sešli jsme se tři. Asi po sedmi dalších minutách strávených vzájemným utěšováním se dostavila i velitelská část výpravy. Všichni jsme si oddechli. Jerry byl zasypáván výčitkami směřované ke stylu jeho jízdy, jež údajně způsobila zmíněné zpoždění. Po vzájemném přivítání jsme se vydali do nádražního kiosku pro párek v rohlíku. Když se ani po snídani nikdo nedostavil, tak jsme nakoupili lístky (respektive lístek jeden, ale pro 6 lidí). Sestava byla kompletní: Za velitele Yuyka a Petr. Za účastnickou část: Karolína, Jerry (Basher), Mike a Eskymo. Cestu ve vlaku výprava strávila tak, že si ze mě dělala legraci. No po pravdě řečeno nebylo to nic moc, ale ostatním to přišlo vtipné.

Po vystoupení z vlaku ve stanici Turnov hlavní nádraží jsme nakoupili nutnou svačinu v nedaleké samoobsluze. Prošli jsme kolem starého "hřbitova pod mostem" a opustili civilizaci. Čekal nás první náročný výstup na vyhlídku. Kdyby bývala nebyla mlha, možná bychom něco viděli, ale kvůli výše zmíněné bylo vidět doslova prd. Tak jsme alespoň trošku odlehčili svým batožinám a posilnili se na dalsí výstup. Tím jak jsme stoupali do kopce stále se oteplovalo. Jerryho neochvějná teorie tvrdila, že se blížíme ke Slunci. Zda je tato teorie správná, necháme posoudit laskavého čtenáře samotného.

Další naše putování vedlo temným lesem, v mlze, až k pustému lesnímu zámku. Zde se Petr rozhodl, že si udělá pár snímků svým fotoaparátem, který mu spolu s příslušenstvím zabral batoh standardní velikosti. Když se ani po deseti minutách nevrátil, rozhodli jsme se definitivně zlikvidovat naše zásoby. Kupodivu ani potom se Petr neobjevil. Občas ho bylo vidět dole pod kopcem pobíhajícího se stativem a fotoaparátem. Nuže, rozdělal jsem denní tisk čteje novinky ze světa. Zbytek výpravy závistivě pokukoval po křížovce, kterou mi v nestřežené chvíli odcizil. Přešel jsem tuto skutečnost s uraženým mlčením. A poté se Petr vrátil.

Pln zážitků a energie z podhrádí rozhodl, že dále nepůjdeme po červené, která vedla přímo k výškovému táboru Hrubá skála, ale půjdeme po žluté, kterážto je sice delší, ale zato horší. Po pohledu na mapu jsme s Jerrym založili opozici. Ale naše názory byly překřičeny totalitním hlasem našich velitelů. Nuže moudřejší ustoupí. Půjdeme po žluté. Bohužel hned po pár metrech Yuyka objevila houby. Tento okamžik byl pro naši výpravu téměř fatální. Od té doby se náš pohyb omezil na prohledávání strání přilehlých cestě. Naše cesta ubíhala ohromující rychlostí s dlouhodobým průměrem 0,5 kilometru za hodinu. Jakýmsi zpestřením byla návštěva horolezecké oblasti, kde jsme na vlastní kůži okusili zákeřnost skal. Po chvíli jsme se vyšplhali až k symbolickému horolezeckému hřbitovu a sounáležející vyhlídce, odkud byly vidět Trosky ještě v úctyhodné vzdálenosti. V tu chvíli jsme propadli depresi a beznaději. Zahájili jsme jednání na té nejvyšší úrovni a výsledek byl jasný: Trosky dobijeme, ale na houby kašlem. Tímto rozhodnutím jsme se diametrálně rozcházeli s vedoucími výpravy. Zvolili jsme nového vůdce, jímž byl Jerry. Ten byl zanedlouho sesazen, jelikož motal značky a málem nás dostal zpět do údolí. Tímto nastalo bezvládí. Kolem hotelu Hrubá skála jsem prosvištěli ohromující rychlostí, jelikož jsme se báli lákadel v podobě teplého jídla a pití.

Po chvíli jsme dorazili na úpatí Trosek. Procházeli jsme vesnicí, kde již dozrávaly švestky. Nuže beze studu jsme okusili plody místních zahrádkářů a musím říci, že tento rok se opravdu urodilo. U restaurace Trosky jsme počkali na Yuyku s Petrem, kteří se po překvapivě krátké době dostavili. Trosky jsme navštívili, prolezli všechna možná i nemožná zákoutí. Z jednoho okna na věži bylo vidět na chalupu Exnerových. Pietně jsme mu zamávali a vykročili dlouhým krokem na vlakovou zastávku Borek. Vlak jsme stihli tak akorát. Ve vlaku jsme téměř všichni usnuli. Byl to náročný den, ale síla našich zážitků předčila vynaloženou námahu. Už se těšíme zase na další výlet.

Zapsal Eskymo

Fotogalerie: